Udrželi jsme jen první dvě desky

10. 10. 2010 Honza Pokorný Béčko, 21

Jistě jsi, milý čtenáři, už netrpělivě čekal na okamžik, až ožije ústecký web zasejc tím nejvýživnějším (jen si to neskromně přiznejme), a sice reportážemi z mistrovských utkání v podání rozličných ústeckých reportérů. Před úvodní storkou se sluší obstarat drobnou předehru, nýbrž bez předehry to jaksi není ono…

Vysedávaje během sobotního rána u notebooku a u šálku kávy listuje soupiskami KP musím konstatovat, že sestavy většiny týmů, snad mimo Ústí, vykazují spíše druholigové parametry. Jak by také ne, když se některá silná východočeská mužstva z vyšších soutěží poroučela a krajskou sestavu jaskepatří našlapala, případně ji doplnila volnými hráči a hosty. Co je výsledkem?

a) Na přebor opravdu vysoké průměry základních sestav – Polabiny C 2155 (to nemá, aspoň myslím, ani jeden hráč našeho, snad ještě dlouho druholigového áčka), Polička 2094, Chrudim 2083, Rapid Pardubice 2076, Chotěboř 2035, Mýto B  2023, Lanškroun 2020, Česká Třebová 2005! Je tedy nad slunko jasnější, že naše béčko s průměrem 1931 bude bojovat s přibližně stejně silným Letohradem, Žamberkem a céčkem Mýta o bytí a nebytí v soutěži. Na druhou stranu je to pořádná motivace, vytáhnout se proti silným soupeřům!

b) Překvapila mne také řada opravdu silných hráčů, kteří úroveň přeboru daleko přesahují. Nemá cenu ani tak počítat mistry FIDE, stačí pohled na ELO a objevíte následující těžkotonážníky:

Marian Sabol 2392, Milan Hošek 2304, Petr Červený 2299, Zdeněk Pokorný 2286, Jiří Tůma 2264, Tomáš Pokorný 2258, Jiří Hostinský 2244, Jiří Hlavnička 2240.

Mít v takové společnosti jen „dva sto a něco“ je skoro trapas a třeba moje ELO spadá spíše do kategorie „kuriozita roku“ 🙂

A co říci před úvodním výkopem k naší soupisce, jež by měla udržet dobrý zvuk ústeckého šachu po loňském postupu áčka? Já myslím, že je vcelku solidní. Nakolik se slova promění v činy, ukáže samozřejmě až vývoj soutěže, ale pevně věřím, že záchrana a při troše štěstí klidný střed tabulky jsou v našich silách. Bohužel jsme byli nuceni poskládat trochu slabší sestavu, než bylo původně v plánu. Odchodem Michala Zeinerta, který zanevřel na ústecký šach i jeho protagonisty docela a o němž nemáme ani po půl roce pražádných zpráv 🙁 , vznikla citelná mezera, těžko zacelitelná. Áčko  vykompenzuje ztrátu Honzou Šimkem, béčko musí spoléhat na dravé mládí na zadních šachovnicích, dobrou partu a bojovnost…

A teď konečně to první kolo, abych zvídavého čtenáře dlouho nenapínal!

Los k nám, podobně jako našim soudruhům z áčka, nebyl zrovna milosrdný 🙂 Hned v prvním duelu jsme vyfasovali to nejsilnější, co je v KP „na skladě“, k tomu na cizím hřišti. Áčko si užije de facto extraligovou sestavu Polabin za týden a my mu měli vyšlapat do pověstného Rosignana cestičku. Cestičku jsme šlapali oslabeni o dva muže základní sestavy. Absenci Petra Mareše a Honzy Smoly (druhý jmenovaný toho času dlel na vinohradě) mělo nahradit mládí: Jenda Mareš a Petr Jániš. Úlohu favorita měli na svých bedrech jasně domácí, co taky jinýho s průměrem 2155? A ačkoliv ani oni nenastoupili zdaleka kompletní, což se dalo čekat, herní síla a zkušenosti byly jednoznačně na jejich straně.

Teď už k osmi odehraným partiím a naší vysoké, ale zasloužené porážce 7:1:

Rozehrála se věru taková všelijaká zahájení (první dvě desky karokánek, jedna španělka, jedna ostrá sicilka, jedna dámská indická, jedna nimcovička a nechyběly dvě těžko pojmenovatelné hry zahájené tahem d4). Že budeme pít vodu bylo patrno již za necelou hodinku, kdy na čtyřce nastavila jednotahově figuru naše nová akvizice Jaromír Glöckner. Šachista, kterého si vybavuju v barvách Moravské, rozehrál hodně ostrou pozici s rozeným útočníkem Jiřím Korolem. Kolemstojící pravili něco ve smyslu, že náš stál bílými dost dobře, no nevim, koukal jsem letmo přes stůl a preferoval černou pozici s volnými sloupci a centrem. Ať tak či onak, přišlo zatmění mysli a na tabuli svítí 1:0 pro domácí.

Že neodjedeme s nepopulárním sněhulákem, zařídil zakrátko Jarda Volf, jenž se přetahoval s Janem Černým. Zahájení jsem za obě strany příliš nepobral. Černý zahrál, žádné překvapení, karokánek s Jd7, ale na f6 šel pro mě nepochopitelně právě déčkovou kobylou. Kam hodlal umístit tu géčkovou, která na výše psané pole obvykle patří, netuším. Možná nějaká teorie?! Bohužel Jarda neprokázal nějaký hlubší vhled do pozice, po svém měnil a měnil a měl-li vůbec nějaké plus, těžko šlo realizovat. Takže na druhém stole, kde jsme měli výjimečně i víc bodů ELA, suchá, nezáživná remíza – průběžný stav 1,5:0,5.

No a pak už to jelo v režii Polabinských. Nejprve na osmičce odešel Petr Jániš, který bílými rozehrál Najdorfa aktivně s rozestavením Sg5, Sc4, jenže „malá bedna“ (jak by pravil Petr Čižinský) nebylo to pravé ořechové. Jindřich Bauer, který mi dva roky nazpět připravil hodně hořkou porážku, zahrál s přehledem: proběhla nějaká přestřelka a najednou vidím figuru víc, zakrátko mat na h2 – 2,5:0,5 prohráváme. Aspoň máme ve čtvrtek na kroužku co analyzovat 😀

Jestli jsme v neděli zaznamenali v Rosignanu nějaký světlý moment, pak určitě partii na jedničce. Náš leader Štěpán Blaško totiž nemá respekt z velkých jmen (tohle mu fakt závidím) a že proti němu, navíc bílými, usedl Milan Hošek s elem málem o 350 vyšším, ho nějak nerozhodilo. Postavil karokanovou zeď (bílý přetáhl e5 a hrál to spíš pozičně) a žil. Fide mistr do toho šlápl razantní obětí kobyly na d5, ale Sergej se nelekl a postavení držel jak po Arginmaxu 🙂 A pak se stalo něco, co bych nečekal: favorizovaný domácí borec nabídl smír. Pozici vůbec nemohu hodnotit, byl jsem už od zahájení v kisně 😀 , takže si ji rád přehraju doma. Štěpán se zachoval přesně tak, jak měl: žádné zběsilé třesení rukama, ale šel se zeptat. Teprve pak remízu vzal – 3:1 pro Polabiny C. Musím svému letitému souputníkovi za šachovnicí vyseknout pochvalu, přesně takhle se má hrát za mančaft…

Protože digitální praporek dusil můj reportérský potenciál víc a víc, nemohu ti, smělý čtenáři, s jistotou říci, v jakém pořadí dostaly naše další šachovnice nakládačku. Skončili jsme ale všici stejně, aspoň si nemusíme závidět. Nejdříve jsem zargistroval prohru Petra Mareše mladšího, který na čtyřce vyfasoval bílými zkušeného polabinského Pavla Justa. Péťova soupeře dobře znám: potkali jsme se už asi třikrát, pokaždé poziční přetahovačky s nerozhodným výsledkem. Náš hráč vyměnil svou oblíbenou boudu za d4 a příště si to možná rozmyslí. Vymýšlet přímo u šachovnice náročnou Nimcovičovu indickou se Sg5 není totiž žádná pr… Černý ukořistil pěšce, hovořit o kompenzaci by bylo nanejvýš smělé. Nazveme to ze strany bílého spíše mlžením, ze strany Polabiňáka +- přesnou realizací. Polabiny C vedou 4:1 a už nevyhrajem 🙂

A už ani neremizujem. Pavel Kylar na pětce záhy podepisuje partiář. Z tohoto duelu jsem taky mnoho neviděl, můj dojem je asi takový, že černý tahal figurkami, zatímco bílý měl plán. Luboš Trojan pochopitelně není žádné ořezávátko, ale při trošku aktivním pojetí se s ním určitě hrát dá. Jenže když si vytvoříte slabiny, necháte bílého obsadit všemi těžkými figurami g sloupec, těžko můžete chtít alespoň remízu. Tady za nulu po zásluze a tudíž 5:1 – vymalováno.

Předposlední sklonil svého krále Jenda Mareš, kterého na sedmičce čekala nesnadná úloha proti Martinu Mojžíšovi. Soupeři rozehráli španělku se Sc5 a nic moc víc nevim – zahlédl jsem pouze pěšcový klín s bílou barvou na e5, krytý déčtyřkou, a černé figury bez nějakých jo aktivních možností. Slovy klasika Nerudy: „Dál již vyprávět nebudu, dál již neumím.“ 6:1 jako v tenise.

No a poslední jsem si to vyžral já. Zklamání z koule vyvažuje fakt, že jsem zahrál slušně, bojoval, jen soupeř byl prostě lepší. Moje snaha „nějak se připravit“ byla komplikována skutečností, že proti mně teoreticky mohli nastoupit: Honza Černý, Luboš Šilar, Josef Kourek, Franta Navrátil. A pak se nějak chystejte 😀 Nakonec uchopil bílé figury třetí jmenovaný. V zahájení jsem si hezky pospal, nakonec poprvé v životě postavil dámskou indickou a na budíku to bylo znát 🙂 Soupeř mě překvapil v obehrané variantě braním na c3 flokem a hned potom razantním d5. Opticky Polabiňák tlačil, černá pozice ale docela držela (ani Ryba nic moc nenamítá). V časovce jsem k vlastní škodě vyjel „aktivně“ za půlku ořem (znáte to sami, třicet tahů se bráníte, pak zkusíte „akci“) a trest byl přísný: bílý našel hezký tah Sf1, přešel do dámské koncovky s flokem víc a na moje prosby o věčňák neslyšel. Po kontrole proběhl ještě venku na „kouřové“ (za přítomnosti Sergeje a Majkla Novotného) veselý dialog ve stylu: „No myslel jsem si, že tě přejedu dřív, nějak ses z toho vylhal,“ posledních deset tahů už sehrál pan Kourek ve velkém stylu a po zásluze zvítězil.

Takže sečteno, podtrženo 7:1 a mohu jet do Hradce hledat vylepšení ve variantě (hospoda U Letců nedaleko bydliště je celkem vhodnou tréninkovou místností).

Jak zakončit už tak nechutně dlouhou reportáž?

Jelikož loni se osvědčila rubrika Volfoviny, organizovaná mnou a Holym, letos pro věrné čtenáře zajišťuji nově Bulvární okénko novináře Pokyna. První díl je především na téma:

Jak může vypadat hrací místnost

V Rosignanu jsem už něco odehrál, sympatická hospoda nyní prochází přestavbou, což se velmi negativně odrazilo na podmínkách, které šachisty čekaly (chybějící pivo bylo tak to poslední). Když pominu, že na záchodě netekla několik hodin voda (a tak se člověk nemůže na ty šachy ani vys… 😀 ) , dosti tristní byly podmínky v místnosti samotné. Dělníci i v neděli jeli ostošest, a tak postupně Rosignanem otřásalo následující nádobíčko (psáno chronologicky tak, jak jsem je během partie zaznamenal): pila ruční, kladivo ruční, vrtačka elektrická, zbíječka elektrická, kompresor elektrický (asi…). Detaily typu hlasitý hovor dělnické třídy, co minutu bouchající dveře (hned vedle mého stolu) a okolo projíždějící záchranka nestojí za řeč. Domácí se k problému nestavěli zády, Martin Mojžíš se všemožně činil, ale podmínky byly velmi, velmi na hraně. Kdybych chtěl dělat buzeranta, mohl být zápis trochu delší. Je ale blbostí kazit dobré vztahy léty prověřené, navíc Polabinští byli prostě a jednoduše lepší, o tom žádná. Snad se za rok potkáme pouze za šachovnicí, nikoliv na stavbě…

PS:

Spíše do kategorii kuriozity pak spadají pardubické hodiny, které několik aktérů prvního kola aktuálního KP spíše mile překvapily. Nejprve přihodily asi v desátém tahu 30 minut mému soupeři (hodinu padesát by nenahrál tak brzo ani Vojta Plát 🙂 , pak asi za pět tahů pro změnu mně (jak bych bral čas 1.09, nikoliv 39 🙂 ), podobný scénář se  na jiných šachovnicích opakoval ještě asi dvakrát. Na výsledek partií to pražádný vliv nemělo, nedělní dopoledne nám ovšem hodiny DGT zpestřily dosyta.

[Show as slideshow]

Družstva zahájila Déčko vítězí ve Třebové