Reportáž neobjektivně-hospodská… nicméně vítězná! ÚO B – Lanškroun 4,5:3,5!!!

5. 2. 2012 Honza Pokorný Béčko, 11

Já na to nemám, milý čtenáři, nervy. Od podepsání remízy dlím v báru U Třech mostů (možná tam vysedávám dodnes) a u žejdlíku Bernardovy desítky co chvíli zpovídám kolemjdoucí: „Jak to vypadá, vyhrajem, prohrajem, aspoň 4:4?“ A pokaždý slyším trošku něco jinýho. Za nerozhodného stavu 2,5:2,5 by se nervozita v sále a dým na chodbě daly krájet 🙂

A jak se vše seběhlo?

V sedmém kole kápédvoječky východ nás, řečeno názvem jedné z Foglarových knížek, čeká nefalšovaný boj o první místo. Boj o vše. Boj o to, esli předchozích šest kol k něčemu bylo, anebo jsme jen nemalý počet potenciálně volných nedělí vyhodili do p.dele… tedy oknem 🙂
To samé si ale museli říkat i hosté z Lanškrouna, kteří rovněž v šesti předchozích duelech neokusili jiného než tříbodového zisku. Jejich touha po návratu do kápéčka je zjevná, za tím účelem dokonce do sestavy dopsali po Novém roce nebezpečného Horsta Hrubeše, aby nám v Ústí on i jeho druzi ukázali, zač je toho loket 🙂
Jen bláhový by věřil, že k nám kdysi prvoligové družstvo o první mrazivé únorové neděli nepřijede v plné zbroji…

Přijelo. Zmíněná plná zbroj nakonec čítala prvních osm kusů, čiliže: oba těžkotonážníky Pavla Hrubeše a Tomáše Pokorného (druhý jmenovaný  s ratingem 2277N dokonce až na sedmé šachovnici!), zkušené rozličného věku (Tonda Ambrož, Láďa Šilar, Roman Solil, Petr Procházka), i dravé mládí (Kraťák  a ještě o poznání vícjunior Josef Havelka). Naše eskadra musela naproti tomu oželet Pavla Vatu Kylara, toho času konajícího inventuru, místo něhož do základu naskočil Láďa Kubišta. Jednalo se však o náhradu vpravdě plnohodnotnou, neboť „Kubištaboy“ to tam poslední dobou nemilosrdně sází, což třeba Pavel Holásek a jiní 🙂 vědí víc než dobře. A to jsme ještě netušili, jak platným záskokem se náš mlaďák ukáže!
Poslední detail, nežli začnu konečně o něčem psát 🙂 : Před rozhodujícím duelem nás čekalo malinko nečekané stěhování, neboť do naší mateřské tvrze v Popradu se nastěhoval jakýsi blíže nespecifikovaný spolek (majitel Stráky volal pár dní před) a azyl nám tak poskytla též spřátelená restaurace U Tří mostů. Tam jsme se sešli s dostatečným šachovým předstihem, za což patří dík především obětavému kapitánovi a řidiči v jedné osobě Honzovi Smolovi, jenž vyzvedl některé méně mobilní jedince kalibru Sergeje, mne či Jardy Volfa.

A teď k zápasu:
Že jde o moc, bylo patrné už od prvního ťuknutí do hodin. Stavěly se vesměs komplikované pozice, žádný hurá šachy, nabídka remízy nezazněla za první minimálně hodinu a půl ani jedinkrát (jaký to div v krajinách ousteckých! 🙂
První smír se přesto urodil, avšak k naší potěše, na šesté šachovnici, kde kapitán Smolda  hájil černé figury proti papírově silnějšímu Tondovi Ambrožovi. V katalánce to Honza postavil, věren svému zvyku, trochu pasivně, pustil bílého k aktivitě. Zaplať Mannittou to lanškrounský borec s ofenzivou dost možná přehnal (e4!? se mi jeví jako předčasné) a po výměnách párů lehkých figur černý zapáčil ulevující c5. Bílému se tenčil čas na přemýšlení, a proto přišel s remízovými námluvami, které pár tahů předtím sám odmítl. 0,5:0,5.

Pak přišel strašlivě klíčový moment, když další ze svých famózních partií sehrál Láďa Kubišta. S nelehkou rolí (černé figury proti tradičně neprůstřelnému Láďovi Šilarovi) se vypořádal obdivuhodně: naskládal aktivně zahájení (i s dopomocí bílého, který ve hře dámským pěšcem nevhodně vyměnil důležitého bělopoláka) a vrhnul všechny síly na dámské křídlo. Tam také prorazil, protože lanškrounský mazák si na královském rynku počínal hodně nedůrazně a v obraně nestíhal. Zvedák Jc5!! si zaslouží smeknutý klobouk a uznání (+diagram do dalšího článku), bílý do toho vejral a … nevyvejral. O to aktivněji si pan Šilar počínal v pozápasovém dění, ale o tom až za chvíli 🙂 Poprvé v utkání vedeme – 1,5:0,5!

Rozdíl mohl být zakrátko dvoubodový, jenže to bych nesměl být po dvou plesech (místo obvyklého jednoho), s minimem naspaných hodin na kontě 🙂 Za aspoň remízu mohu poděkovat obětavému odvozu (Honza Smola), půllitru semtexu a domácímu medu od Petra Mareše, kterážto kombinace mne po celé dopoledne v partii s lanškrounskou vycházející hvězdičkou Josefem Havelkou udržovala v přijatelném stavu. Po zahájení jsem si jářku neměl nač stěžovat: v sicilské se mi vyplatilo Fischerovo h3, po kterém černý ztratil přehršel času (ve snaze vyvrátit nevyvratitelné oslí ucho?), aby stejně vylezl s horší pozicí. Padesát minut navíc a výrazně lepší figury mi ale k úspěchu nestačily, jediným neopatrným tahem Jf5?! (místo nenápadného b3!) jsem vypustil veškerou výhodu a v 19. tahu, se čtvrthodinou do kontroly, byl tak akorát čas na remízové vyjednávání… Ale držíme vedení 2:1.

Soupeři se přeci jen podařilo srovnat krok, když podle očekávání zvítězil na sedmičce o panelák nejsilnější hráč hostí Tomáš Pokorný. Dosud stoprocentní Petr Jániš se s ním v Paulsenovi pral statečně, krále položil až okolo čtyřicátého tahu a za svůj výkon se rozhodně nemusí stydět. Nicméně zkušenosti na straně TP se v koncovce přesvědčivě ukázaly. Je ovšem otázkou, nakolik se hostím vyplatila „taktika“ nasazovat největší kanóny na zadní prkna. O bodík tam mohli usilovat i jiní, kdežto vepředu někdo respekt vzbuzující Lanškrounu výrazně chyběl… ale co bychom se zlobili? 2:2 a jedeme dál, země se točí.

Druhý hostující řezník Pavel Horst Hrubeš měl na čtyřce sice výhodu bílých figur, za soupeře ovšem zkušenou skálu jménem Jarda Volf. Chvíli symetrické zahájení (domečky+d4-d5) mělo vyloženě poziční ráz, Volfík dle očekávání ve vyrovnané pozici nabídl plichtu, Horst ji odmítl… a byl poté lehkou rukou našeho matadora přehrán. V konečné pozici měl Jarde při těžkých figurách čistého floka víc, ale v silné časovce vyslyšel remízovou prosbu.
PS: Půlbod bych před partií bral, za totálně nejasného stavu jsem měl sto chutí Jardu zabít… po bitvě je ale každej generál… a Volfiho tím pádem maximálně velebím 🙂

Od této chvíle se nacházím, jak již bylo zmíněno, vedle v lokálu, anžto vlastním toliko jedny nervy. Ale kluci bojují srdnatě za svůj klub mateřský, jediný, nejdražší…
Oslavné hurá hlasy mužnými zazní poprvé docela dlouhý kus po časové kontrole zásluhou Mártyho Poslušného!  V těžkém souboji s Romanem Solilem osvědčil Martin beze zbytku své přednosti: poziční hru a solidní propočet. V královské indické založil zahájení solidně (g3,Sg2 s tlakem na dámském křídle) a černý se očividně nedostal k taktice, obětem a kavárně, na které obvykle spoléhá. Z Romana se kouřilo u šachovnice i na chodbě během nikotinové pauzy, ale náš hrdina výhodu nepustil. Uklohnil pika, pak druhého a v napínavém závěru, kdy se to maty jen hemžilo, našel nádherný zvedák kobylou, pročež vedeme 3,5:2,5.
Martinův parádní obrat přidávám společně s Láďovým do dalšího článku „Kterak kobyly oustecké Lanškroun do země zašlapaly a v prach obrátily“.

Dohrávají se poslední dvě partie na prvních dvou stolech 🙂 a my věříme, svírajíce půllitr dlaněmi spocenými, v úspěch málo očekávaný, tedy tříbodový. Štěpán Sergej Blaško totiž na jedničce mačká od začátku Petra Procházku a bojovník Petr Mareš drží solidní vyhlídky na záchranu partie s Pepou Krátkým.

V lokále zaznívá oslavné hurá podruhé a potřetí poté, co obě závěrečné partie končí dělbou bodu. První podepisuje remízu Štěpán, který po většinu partie bílými (též v královské indické s g3+Sg2, podobně jako na třetí šachovnici) svého soka svíral, nakonec ale v lepší koncovce nepokoušel bohyni Fortunu a nabízenou plichtu akceptoval. V následné analýze za pomoci ploutve a GM Bernarda jsme sice seznali, že bílý měl cest k výhře hned několik, na to se však historie neptá.
Zato Petr Mareš se pekelně nadřel, než zaknihoval půlbod pečetící vítězství v dechberoucím střetnutí s Pepou Krátkým. Ten podle hesla „umučím tě tvojí zbraní“ postavil bílými Petrovu boudu, Oušťák oplatil stejně a vsadil na zablokované centrum e5+d6+c5. Další průběh jsem neviděl, náš bojovník přehlédl kvalitu, ale získal za ni alespoň pěšce se slušnými šancemi na záchranu. Lanškrouňák se snažil, ani do hospody na slovo nezašel, chronometr ale pracoval tak jako tak neúprosně… a nepodepsat v konečné pozici remízu by mohl leda blázen… anebo srdcař bojující za svůj mančaft bez ohledu na postavení figurek. Kraťák nešel přes mrtvoly, dělbu bodu uznal.
Pročež kritická slova z kategorie nevybíravých, která si vysloužil z úst některých ještě méně úspěšných kolegů ve zbrani, nebyla dle mého na místě. Omluvou budiž důležitost utkání, v němž šlo bez přehánění o vše…

Nás, bojovníky ousteckého béčka, může těšit, že jsme z duelu dosud neporažených vyšli úspěšně. Není od věci otřepané: „Sláva vítězům, čest poraženým!“
Oslavné jupí náleží též bratrskému céčku, toho času v nedaleké Palírně, které řádně uhasilo poličské webprohlášení o zisku bodů, a v neposlední řadě našemu druholigovému áčku, jež se statečně porvalo (obrazně) s Vysokomýtskými a v třeskuté zimě aspoň ten bodík vodvezlo 🙂

4,5:3,5, 4,5:3,5 … a 4:4 Přátelská remíza po vyčerpání všech (možností)