Koupel pro lázeňské hosty

4. 11. 2012 Pavel Holásek Áčko, 18

ŠK Ústí nad Orlicí A – TJ Sokol Lázně Velké Losiny 4,5:3,5 po třetinách 2:0, 0:3 a 2,5:0,5

Letošní skupina je poskládaná trochu jinak (Jarda po utkání přímo prohlašoval, že “nás přeřadili do jiný skupiny”), místo Brna, Brna, Třebíče a Třebíče jsou tam “sudetská družstva” Náchod, Olomouc, Šumperk … a Velké Losiny.

Jsou družstva vyrovnaná, kde za každého chybějícího nastoupí dva hráči ještě silnější 😉 … a družstva postavená na několika předních tahounech, kde záleží na tom, nakolik kompletní ten předek nastoupí. Losiny měly patřit k těm druhým.

Dalo se čekat, že extraligový Nový Bor nejsilnějšího hráče 2. ligy Štěpána Žilku Losinám nepustí, nepřijel ani druhý hráč soupisky Stratil, takže ze čtyř papírových favoritů byli rázem jen dva – staří známí pardubičtí Martin Červený a Aleš Jedlička. My byli v základu (jak už jsem psal minule, budeme tak nastupovat celou sezónu, omlouvá jen amputace nohy a to ještě ne zcela), takže se dalo uvažovat o bodovém zisku.

Sympatičtí hosté přijeli přibližně v deseti hráčích a v jejich družstvu se to hemžilo mládím, připomínali mi tím Bedřichov, s nímž jsme hráli předloni. Aneb když nepřijel Žilka, přijela Žilkova mládež. Jediným pamětníkem trochu starších časů byl Svatopluk Hastík, Jarda čekal, že nastoupí proti sobě, přijde rychlá půlka a pokec, ale dvojice byly složeny jinak.

Průběh zápasu měl zhruba tři fáze, které vyjádřil už podnadpis článku. Nejdřív to vypadalo skvěle, pak jsme se třásli o remízu a pak jsme nečekaně hladce přišli k bodům.

Po zahájení celkem tradiční rovina, lepší byl snad Zeiny a já, Honza Švub měl jakéhosi půlpěšce. Zajímavé bylo, že hostující mladí svorně mysleli od prvních tahů a záhy získali značné časové manko.

První vyhrál Michal Zeinert a před kontrolou jsem ho doplnil já (Pavel Holásek). 2:0 Když jsem však měl čas obhlédnout pozice, které vznikly, zatímco jsem se zabýval svou partií, nevypadalo to už vůbec hezky: koncovky horší až prohrané, jen Jarda rovina a Vašek šance na výhru, ale s rizikem zvratu. Dopočítat se v těch šesti pozicích chybějících dvou až dvou a půl bodů se nějak nedařilo.

V další fázi jsme tedy s Pokynem a hosty sledovali dole tenis a občas chmurně (teda my chmurně, hosté optimisticky) odhadovali naše pramalé naděje v horní místnosti. Ztracené koncovky vzdali Honza Švub a Petr Mareš, marně se cukal Martin Pečinka. 2:3 Ve zbylých partiích Martin Šmajzr zuby nehty držel horší pozici, Vašek se pokoušel s figurou navíc vysvobodit chycenou věž a Jarda hledal zázraky v totálně zabetonované pozici. Odhad 4:4, když Vašek vyhraje a Martin udrží.

A pak najednou zázrak – všechny tři partie začaly vypadat na bod, Martin Červený to na první přepískl, Vašek vykličkoval a figura mu zbyla, Jarda pronikl blokádou a získal pěšce! To už dole běžely formule a sedělo se příjemněji. V závěrečné fázi tak zabodoval Martin Šmajzr i Vašek Pekař (4:3) a Jarda Volf pak v přivyhrané koncovce volil jistotu a remízou z pozice síly stvrdil naše vítězství: 4,5:3,5!

Martin Šmajzr (2208) – Martin Červený (2328)

Cosi dámským pěšcem – snad Colleho systém, ale ten je aktivnější :-).  Ze strany našeho Martina jednoznačně partie založená na bezpečnou plochou remízu, nabídka taky s výměnou dam přišla, ale černý musel vzhledem k pozicím hrát. Bílý měl horšího střelce, časem mu vznikl izolák na d4 a bylo zřejmé, že jen silou vůle drží pozici v rovnováze. Při dohrávání jsem to viděl pro nás dosti na hraně mezi půlkou a nulou, ale černý – ve snaze za každou cenu z pozice vyždímat výhodu – chyboval,  ve věžovce měl najednou bílý postouplého f pěšce navíc a došel si pro vítězství. Zvrat, který rozhodl o našem úspěchu! 1:0

Aleš Jedlička (2224) – Václav Pekař (2157)

Holandská, kde Vašek nastoupil figurama na krále snad ještě dřív, než tam král vůbec byl :-). Jeho pojetí mi prostě připomíná našeho Vojtu nebo Verunku: přímočarý tah na krále, ať už pro to předpoklady jsou nebo nejsou. Vedlo to k tomu, že se oba hráči přetlačovali na g a h sloupcích, zatímco dámské křídlo bylo zcela vylidněno. Taktické motivy hrály roli i po výměně dam: bílý nechal napadenou figuru stát (ústup by prý vedl k nevýhodě) a jako kompenzaci uvěznil Vaškovu věž na g6, takže bylo třeba dělat všechno pro její vysvobození (zbavit se bílého pd5, aby věž přes e6 vylezla). Trvalo to dlouho, výsledek partie byl ve hvězdách (“Jak stojí Jedle?” ptal se kdosi dole. “To nikdo neví,” odpovídal s úsměvem Martin Červený.), ale trpělivost nakonec vedla do koncovky stále s figurou navíc, ale již bez protišancí bílého. Vašek je po dvou kolech jediným naším stoprocentním hráčem (po pravdě jím byl již po kole prvním 🙂 ). 0:1

Michal Zeinert (2134) – Stanislav Stárek (2013)

Anglická, kde postup b2-b4 vedl k prostorové převaze bílého na dámském křídle a další postup b4-b5-b6 vytvořil černému dvě slabiny: izoláka b7 a opožděného pěšce d6. Černý hledal protihru proti pe2 (věžemi z a2 a z e8), nakonec se však k jeho braní nedostal, bílý zkonsolidoval rochádou postavení krále a výhodu rychle dotáhl k celému bodu. Psychická injekce pro celý tým (než se to jinde začalo kazit). 1:0

Marek Malý (2143) – Martin Pečinka (2087)

Nimcovičova indická, kde proti sobě stojí pěšci d4, c4 a d5, c5, je ideálním zahájením pro ty, kdo studují typové pěšcové formace (např. náš kroužek pokročilých v loňském roce). Vypadalo to, že po braní Sb4xc3 vznikne dvojice pěšců c3+d4, ale to se nestalo, Martin ustoupil střelcem na e7 a chtěl hrát proti izolákovi d4. Nestihl ho však zablokovat, bílý s ním učebnicově postoupil a centrum se vyčistilo. Hrála se na pohled symetrická pozice, ale bílý měl trvale takový ten protivný náznak aktivity, kde se černý nestačí v klidu srovnat, protože ho pořád nějaká ta maličkost otravuje. Pak jsem to viděl po kontrole, kde sice Martin vynalézavě  v koncovce s věží a jezdcem na každé straně držel materiální rovinu, byť to vypadalo, že pb6 musí padnout, ale rozhodlo se na královském křídle, bílý král napochodoval až na f8 a skóroval. 1:0

Pavel Holásek (2048) – Patrik Gnida (1927)

Taková ideální partie, abych si užil jednobrankovku a přitom zas neměl pocit, že jsem si ani nezahrál. Maróczyho struktura v sicilské; soupeř mohl natahat schéma a tvořit až někde kolem patnáctého tahu, ale místo toho od počátku ztrácel čas, přitom však využil přemýšlení jen k postavení méněcenné pozice. Obětí pěšce jsem získal kvalitu, pak soupeř pěšce přehlédl, s nedostatkem času nevyřešil postavení krále … a zrovna, když jsem hledal maty zoufalému králi potácejícímu se hluboko v mé pozici, nechal si soupeř dát ten nejjednodušší. 1:0

Igor Alfimov (1961) – Petr Mareš (1988)

Normální Petrova bouda, tedy nenormální odnož královské indické. Typická pozice s výměnou dam na d8, černým králem schovaným pak na c7 a postupným rozbalováním skrčených černých figur. Od oka to vypadalo rovně s možností postupně vybudovat protihru … a pak jsem viděl koncovku, kde Petr s horším střelcem tahal za kratší konec, rozhodl průnik bílého krále a volné bílé áčko. 1:0

Jan Švub (1970) – Svatopluk Hastík (2024)

Taky králka, tentokrát Sämisch; po c7-c5 si bílý pěšce sebral, vyměnil dámy a ztrácel mnoho času v pozici, kdy měl soupeř rozhodně za pěšce co hrát. Pěšec navíc byl pak znehodnocen dvojpěšcem, přesto podle diváků bylo možné hledat za bílého výhodu (nevím). Po skončení své partie jsem však viděl už jen prohranou pěšcovku: sice s vyrovnaným počtem pěšců, ale chybějícími tempy. 0:1

Jakub Vaculík (1862) – Jaroslav Volf (2126)

Cosi jako výměnná slovanská s oboustrannou boudou (dá se tomu říkat Grünfeld?). Jarda vykoumal malé plus spočívající v tom, že při blokovaných pěšcích d4, d5 zůstal bílý špatný černopolák  trčet na b2, kdežto černý špatný bělopolák se stihl vyměnit za bílého. Vyměnily se těžké figury, zůstaly lehké (tři na každé straně), před kontrolou Jarda zablokoval úplně všechno, co šlo, a po kontrole hledal neexistující cestičku do bílé pozice. Kupodivu ji i našel – dvakrát se vydal koněm přes c5 (to napadal pd4, ale po dxc5 by bral černý Sg7 bílého černopoláka na b2 či a1, což se nakonec i stalo). Dosáhl tak koncovky skoro určitě vyhrané, ale v závěrečných minutách dal přednost betonové remíze před hledáním výhry, kde by měl soupeř ještě protišance. 0,5:0,5

Co dodat? Taktika “vpředu udržet, vzadu rozhodnout” nám nevyšla, vyšlo to však ještě líp. Tabulka vypadá rázem hezky, máme jistě dojem, jak byla výhra zákonitá a zasloužená, v možnost sestupu už určitě nikdo nevěří … prostě spíme na vavřínech, je to báječnej pocit!

Podařený den! Litomyšl B – UO C 2-6