Protihra

14. 8. 2026 Pavel Holásek Trénink, 1

Všichni to známe z dramatických příběhů. Hrdina v posledním souboji klečí před protivníkem, z posledních sil zvedne pahýl přeražené zbraně a probodne soupeře skrz. Balrog už padá do hlubiny, ještě náhodně mávne ohnivými důtkami a stáhne čaroděje za sebou. Fotbalisté dobývají soupeřovu branku, drží postupový výsledek, ale rádi by přidali ještě jeden gól – ale stačí jeden brejk a je po zápase.

Stoupáte do svahu, z poslednách sil přelezete hranu, už jste nahoře skoro na rovině, cíl je na dohled. Těžko si nevydechnout. Csaplárova past (vedení 2:0) o přestávce je taky známá.

Mnohokrát jsem se ve svých partiích dostal k protihře a otáčel partie na poslední chvíli. To je přece to, čemu říkáme hledání kompenzace, ústecké šejdění apod. Občas taky tím způsobem prohraju (např. vloni s Vařejčkem), ale nikdy jsem neměl pocit, že by podceňování protihry byla nějaká moje slabina.

Jenže teď v Liberci jsem takhle zazdil vyhrané partie hned třikrát, byl to hlavní faktor mého výsledkového neúspěchu.

Co s tím? Mentálně nepolevovat. Jsme zvyklí, že v kritické pozici se musíme soustředit, nalézt třeba i jediné tahy, kdežto po získání jasné výhody už stačí neudělat chybu a partie dojede setrvačností do konce. Tak ne, často je kritickou pozicí právě ta, kde bychom řekli, že už je to jen věc techniky. To je přece právě technika: najít ty správné konkrétní prostředky pro realizaci výhody.

Pořád zdůrazňuju profylaxi, ale ona je profylaxe třeba pořád. Ne jen v pozici, kde se se soupeřem přetahujeme o možnou výhodu, ale i tam, kde už soupeř zdánlivě velké šance nemá.

 

Mladí v Litomyšli Bratři v Jeseníku