Brána šachu otevřená

23. 11. 2024 Pavel Holásek Trénink, 1

Robert Cvek: Šachy – sám sobě trenérem (recenze, nebo spíš anotace)

Začnu dost zeširoka. Vlastně jsem nikdy nezažil pořádný systematický šachový trénink. Začal jsem pozdě, v Letohradě to v kroužku byly zlaté časy, ale dorostli jsme jen do úrovně 3. VT. Během vysoké školy šly šachy zcela stranou, v Ústí jsem se pak k šachu vrátil a na slušné úrovni, ale o tréninku dospělých se tu nedá vůbec mluvit. (Kde ano?) Byl jsem v podstatě šachový samouk a závidím těm, kdo pořádný trénink v dětství zažili.

Naštěstí jsem se v roce 2014 přihlásil do Příbrami, kde právě velmistr Robert Cvek zahajoval občasná tréninková soustředění pro dospělé. Už jsem ho znal jako výborného šachového publicistu (zejména z dávného časopisu Mat 64). A v Příbrami nám pak Robert otevíral oči, asi pro řadu z nás účastníků to byl v šachovém životě výrazný přelom. (A byly to i velmi příjemné akce, Jarda Krupanský vybudoval ve sklepě klenutou místnost vyzdobenou fotkami slavných hráčů, po večerech jsme sedávali po hospodách, věčná škoda, že to nenávratně skončilo, po covidu už se ty akce neobnovily a ani neobnoví.)

No a teď to, co RC už léta učí, konečně sepsal do knižní podoby, a nutno říct, že taková kniha v češtině nebyla a asi jen tak nebude (a v cizích jazycích nevím, tam nemám přehled, ale nic moc podobného neznám). Je to prostě návod, jak dlouhodobě trénovat. Čili metakniha: ne kniha o tom, jak něco je, ale jak se to máme učit. Mě nijak nepřekvapila, protože RC tam prostě shrnul, co nám celé roky vštěpoval, ale je velmi příjemné to vidět černé na bílém.

Něco z toho mi přirozeně vyhovuje: např. nechuť k šachovým motorům (i když pro komentáře partií motor používám, co mám dělat) nebo zdůrazňování významu šachové klasiky (kdo si kdy přehrál jedinou partii třeba Capablancovu?). Jiné věci mi naprosto otevřely oči; např. řešení diagramů na 3D šachovnici, a to přiměřeně lehkých (vzpomínám, jak jsem se jako děcko úplně zbytečně mordoval s diagramy na zadní straně Československého šachu), studium vzorových partií (cca 45 minut, podstatný je slovní komentář, ne šílené křoví variant, ve kterém se utopíte), strategie koncovek (vylepšování figur, žádné huráútoky) nebo profylaktický přístup.

A další věci jsem prostě přirozeně přejal – velkou roli koncentrace (koncentrace!), nutnost neustálého hodnocení, řadu strategických náhledů, hospodaření s časem, práci s programem Chessbase apod.

Významnou roli hraje u Roberta Cveka psychologie – píše o tom, jak najít a neztratit motivaci, jak se zbavit strachu, jak získat vytrvalost, jak nepodléhat emocím, prostě jak si to srovnat v hlavě. Je až radikální v tom, že by nejspíš nešachové faktory šachovým i nadřazoval.

Velmi pěkně se mu daří vyvážit rovinu všeobecnou (řada zásad, které uvádí, je prostě obecně platná), individuální (co platí pro jednoho, neplatí pro druhého, každý musí primárně poznat sám sebe), až dokonce osobní (uvádí různé staré deníkové záznamy, vzpomínky, co kdy udělal špatně, nebojí se publikovat partie naprosto nepovedené).

Jo, pro informaci, v knize je sice stěžejní ten text, ale partiových ukázek tam je docela dost, i kvůli nim má kniha smysl třeba jako učebnice strategie.

Je docela dobře možné, že silní hráči by mohli mít k jeho přístupu připomínky, mohli by volit radikálně jiné metody – ale má to jednu vadu: jiní velmistři nebo silní trenéři to pro vás nesepíší.

Dost jsem se obával jazykové stránky knihy, protože pravopis není silnou stránkou RC, ale korektor v nakladatelství zřejmě zapracoval, hrubky tam sice jsou, ale v celkem omezené míře (někde taky v partiích z Chessbase, kde textová podoba komentářů není úplně učesaná). Mohlo to být horší. Mnohde RC píše, jako by mluvil, holt Shakespeare to není, ale účel kniha rozhodně splňuje.

Splňuje ho zejména v tom, že dokáže strhnout. Jedna věc by byla vybrousit jazykově skvělý text, jiná věc je psát po svém, opakovat se, nehledat dlouho slova, ale psát s láskou a přenést ten vztah k šachu i na čtenáře, to je asi hlavní význam a poselství té knihy.

(Asi bych tu měl pro jistotu uvést, že knihu vydalo nakladatelství Grada ve spolupráci s projektem Robert a Petr šachy, zmíněný Petr je Petr Koutný. Kromě vydávání knih dělají spoustu dalších zajímavých věcí, šachová videa, turnaje – ale taky web Nový šachový server. Původně to byl šachový server novoborský, náš nejlepší šachový web, ale upadal ještě před převzetím dvojící RP. Dnes je z něj bohužel téměř odstrašující příklad, který rozhodně nemohu mládeži doporučovat, s řadou prohřešků proti elementární žurnalistické úrovni – nadpisy s hrubkami, články odjinud jenom prohnané přes AI, tendenční pseudokauzy apod. – a zejména s diskusním článkem, který ovládají proruští extrémisté, což je v dobách dnešní hybridní války neodpustitelné. Teď se tam každý koukne, že jo? 😉 Takže to, že chválím knihu, kterou vydali, neznamená, že podporuju jiné jejich aktivity.)

Jde tedy o trénink. Když jdou hrát fotbalisti zápas, očekáváme, že v týdnu pilně trénovali. Naprostá většina z nás, závodních hráčů, ale v neděli usedá za desku, aniž by předtím šachy pořádně viděla, týden co týden, rok co rok. Žijeme z podstaty. Není na čase to změnit?

A co já? Zlepšil jsem se díky Robertovým metodám, když tady tak kážu? Ano a ne; v r. 2014 jsem se držel už asi 10 let na svých sotva 2000+. Proč už teda nemám 2400?

Rozhodně si myslím, že šachům rozumím líp než před 10 lety. Moc nechápu, jak jsem mohl s tehdejším chápáním šachu dosáhnout úrovně KM. Asi nejvýš jsem vystřelil na podzim před covidem, to jsem měl 2175 (poté, co jsem v létě řešil metodou Datel). Teď se snad ještě pomalu drápu zpátky. Ale hlavní věc je , že netrénuju ani já. Nekonečné internetové blicky nejsou vhodnou metodou zlepšování, i to se ve Cvekově knížce dočtete. Pustit se do tvrdého tréninku, když se připotácím z práce a sotva mžourám, to moc nejde. Mohl bych přestat trénovat děcka a začít se sebou. Anebo – víte co? Přestanu psát články na web, přesně takové, jako je i tenhle. 😉

Tréninkově v zelené Štastná výhra nejdál v soutěži