Šachový klub Ústí nad Orlicí

Lanškrounská nabádání

Během Lanškrounské věže jsem zaregistroval několik situací, které by asi stály za podrobnější rozbor, i proto, že se opakují i na jiných turnajích.

1) Reklamace nepřípustného tahu

To se děje úplně pořád: hráč se hlásí, přijdu k němu a nad šachovnicí se začnou míhat ruce a figury: já jsem předtím hrál tak a on tak a já na to tak a on zase tohle … Vlastně ne, takhle to nebylo, nejdřív tohle, pak tamto … K vidění je jakási rekonstrukce minulého průběhu, která jednak na rozhodnutí nemá vliv a jednak jen zamlžuje situaci. Ještěže to nechtějí brát od prvního tahu. Jindy “jenom” vrátí ten nemožňák. Takže: zastavte hodiny a nechte pozici stát. Nic nevracejte. Rozhodčímu pouze řekněte, jaký byl ten poslední nepřípustný tah, až on rozhodne o jeho vrácení.

Sice nastávají situace, kdy bylo nemožných tahů víc za sebou, král třeba stojí delší dobu v šachu, ale to neřešte. Vrací se jen ten poslední tah, víc ne. (A vrací ho rozhodčí, jak jsem napsal.)

A docela často (i v Lanškrouně) se stává, že hráč sice reklamuje nepřípustný tah, ale už neví, jaký tah to byl. 🙂 A často to neví ani soupeř. Vidí třeba, že figura nesměla táhnout pro šach, ale už neví, odkud vlastně táhla nebo jaký kámen brala. To je projevem nedostatečné koncentrace; jak chcete hrát naplno, když nevíte, co se vlastně děje?

Ještě další věc pak je reklamace pravidla sáhnuto – táhnuto po nepřípustném tahu. Mnohdy hráč reklamuje nepřípustný tah, soupeř mu pak zahraje jinou figurou a hráč již sáhnuto – táhnuto ke své škodě nereklamuje (na to rozhodčí sám bez další reklamace upozornit nemůže).

Např. v téhle (vymyšlené) pozici bílý zahrál 1. Vxf3, černý reklamoval nepřípustný tah, a bílý tedy zahrál 1. Kb1. Velmi často partie pokračuje dál, přitom černý může reklamovat pravidlo sáhnuto – táhnuto, bílý musí hrát 1. Vc3 a prohraje. (Jiná věc samozřejmě je, že když hráč nemůže dotknutým kamenem udělat přípustný tah, pak s ním hrát nemusí, dokonce i kdyby ho již pustil.)

2) “Nejistá ruka”

Řada hráčů, třeba Marek nebo Vilda (ale dělá to i Martin Šmajzr) vezme kámen, napůl udělá tah, ale ještě na poslední chvíli kontroluje, jestli je opravdu dobrý. Samozřejmě si tím zužují možnosti; kdyby tah dobrý nebyl, už by nesměli hrát ničím jiným. Dokonce jsem to několikrát viděl i v situaci, kdy má kámen jediný možný tah, např. pěšec o jedno dopředu nebo figura, která se musí představit na jediné možné pole. Hodiny tikají, odpočítávají poslední sekundy, ale hráč pořád ještě váhá, i když už nemá nad čím.

Je to opět projev nedostatečné koncentrace. Tah byste měli vymyslet, pak ještě zkontrolovat (co mi soupeř udělá?) a pak jistou rukou zahrát. Na přemýšlení s figurkou v ruce už je pozdě a je to známka toho, že předchozí kontrola neproběhla. A nebát se – viz bod č. 3.

3) Nabídky remízy

V posledním kole na prvních čtyřech stolech skončily partie za několik málo okamžiků, všechny remízou. To znamená, že hráči předních míst turnaje se houfně báli prohry, takže se vůbec nepokusili bojovat o přední umístění, konkrétně o medaili. Vidina prohry je děsila víc, než jak by je mohla lákat vidina výhry.

(Teď to nevyčítám ani Marianovi, který remízu nejdřív odmítl a vzal ji až v připrohrané pozici, ani jeho soupeři, kterému půlka garantovala vítězství v turnaji.)

Pokud to hráč myslí se šachem vážně, měl by si nastavit hlavu na náročný boj a nenechávat si zadní vrátka s tím, že při první příležitosti uhne do remízy. Remíza znamená, že hráč neprohrál, to je příjemné, ale zároveň znamená půl bodu ztráty. Berte to tak, že jste napůl prohráli – to chcete? (Kolik dospělých takhle hraje družstva! Vydají se v neděli na šachy, udělají pár tahů, zapůlí a domů přijdou spokojeni, že neprohráli. Hm.)

Příklady nesmiřitelných bojovníků asi znáte, mluvím o nich dokolečka.

Velký tvrďák byl Fischer, ten o remíze neuvažoval ani náhodou. Známý je např. příklad z partie Fischer – Matulovič, 1970:

Bílému se zahájení nepovedlo, ale černý měl k soupeři respekt a rozhodl se z pozice síly remízovat opakováním tahů: po 1. Ke3 zahrál Sh6+ a po 2. Kd3 zase Sg7. Fischer ale překvapil všechny přihlížející tahem 3. Kc4?!, což po f5! vedlo na samou hranu prohry. (Příklad Roberta Cveka.) To neznamená, že musíme hazardovat; umět realisticky hodnotit pozici a neznásilnit pozici je taky důležité. Ale to je jiná věc.

Neznamená to, že musíme hrát s krví ve zraku, obětovat spoustu materiálu, dělat dvouvykřičníkové tahy, to vůbec; klidně třeba do koncovky, jde o to nastavit se na dlouhý boj.

Viděli jsme u mladého Abdusattorova nebo Pragggnanadhy, jak ještě coby děti nebrali ve vyrovnaných pozicích půlky ani o mnoho silnějším velmistrům: i velmistr si musí remízu zasloužit. A delší partií se samozřejmě víc naučíte.

U velmistrů opakovaně vidíte, jak i remízové koncovky tahají dál, když je sebemenší šance. (Neznamená to, že máme tahat věž proti věži apod., to je neetické.) Hráči z pralesa si můžou říkat jak chtějí, že je to jasná remis a o co se ještě snažíš, kluku; proto to jsou pořád jen hráči z pralesa.

O nejlepším trenéru Dvoreckém se traduje, že když ho požádal budoucí velmistr Černin, aby ho trénoval, nejdřív odmítal (že už je žák v osmnácti starý na to, aby se zlepšil), ale pak ho přijal za tří podmínek: že bude plnit všechny šachové úkoly, že bude za každého počasí chodit běhat a že žádnou partii nedá za remis (přesněji že partie neskončí slovy; mohla by skončit opakováním pozice, holými králi apod.). (Příklad opět od Cveka.)

Jedna věc je, že si tak vybudujete patřičné vítězné mentální nastavení, další věc je, jak to pak působí na soupeře, kteří prostě vědí, že po nich půjdete naplno.

Mě samému nedávno vyrazila dech internetová beseda se Stanislavem Stárkem (Říčany to u nás v mládeži pod jeho vedením válcují). V diskusi se řešila tato otázka: na MČ se hraje poslední kolo, našemu svěřenci stačí půlka k postupu na MČR. Máme mu předem poradit, ať ji přijme?

Většina trenérů kupodivu silně váhala. Skoro jenom já (a to jsem jinak nesmiřitelný antiremízový hráč) jsem říkal, že jasně vzít, to není symetrická situace, půlka je tu vlastně výhrou, naopak prohra je selháním, není co řešit. A pak promluvil pan Stárek … a řekl, že jasně nevzít, vždyť MČR není žádný pořádný turnaj, zahrají si místo toho openy v zahraničí. Ale být ochoten vzít půlku by bylo projevem měkkosti, ústupem z bojovnosti a to by se projevilo v budoucnu v řadě partií.

Takže neváhejte, půlky neberem! Jasně, musíte se přitom připravit na prohry, naučte se prohrávat. Ale v součtu v budoucnu bude těch výher víc než proher. Nebojte se prohrávat. A nebojte se vyhrávat!

4 thoughts on “Lanškrounská nabádání

  • Petr Svoboda napsal:

    Děkuji za článek. Za tento i předchozí.. Petr ho četl několikrát a jsem si jistý, že u něj už remízu neuvidíte.

    • Pavel Holásek napsal:

      RC na dnešním online tréninku: “Už jsem mnohokrát viděl, že někdo v objektivně rovné, ale lidsky příjemnější koncovce dal remízu. To je podle mě velká chyba.”

  • David napsal:

    Vrácení nepřípustných tahů – 7.5.1 Nepřípustný tah je dokončen, když hráč stiskne své hodiny. Zjistí-li se v průběhu partie že byl dokončen nepřípustný
    tah, musí být obnovena pozice bezprostředně před nesprávností. Nemůže-li být pozice bezprostředně před
    nesprávností obnovena, hra pokračuje od poslední zjistitelné pozice před nesprávností. Tah nahrazující nepřípustný
    tah musí být v souladu s články 4.3 a 4.7. Hra pak pokračuje z obnovené pozice.

    z tohoto mi vyplývá, že pokud jsi schopen zrekonstruovat pozici i několik tahů zpět než dojde k napravení nesprávnosti tak to musíš udělat.

    • Pavel Holásek napsal:

      A není to v rapidu jinak?

      A 4.2 “Jestliže soupeř nereklamuje a rozhodčí nezasáhne, nepřípustný tah platí a partie pokračuje. Jakmile soupeř provede další tah, nepřípustný tah nelze opravit, pokud se na tom soupeři sami nedohodnou (tj. bez zásahu rozhodčího).”

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *