Do Lanškrouna přátelsky

5. 3. 2026 Vítek Holásek Béčko, 5

Áčku to vychází i přes odřené uši; nám se odírají uši i když nám to vychází…

Aneb do Lanškrouna, do kuloárů, do Pralesa…

Zatímco v Praze hrají profíci, my vyrazili ukázat svůj um do Lanškrouna. Úkol to poněkud nesnadný, uvážíme-li bodovou nerovnováhu. Zatímco Lanškroun hraje vyšší střed tabulky, my se po zimě propadli téměř na chvost. Co na plat, omluvenky mají svá opodstatnění – člověk by řekl, že už jsme si po sezóně zvykli. Soupeřům to naopak děraví až od druhé půlky soupisky, první trojice se zatím sešla vždy. S hrůzou jsme si s Jirkou psali, jak se budeme připravovat na duo Pokorných, ale nakonec přišlo překvapení. Kamilovi se uvolnil čas a opět si střihl první, zatímco Tomáš Pokorný poprvé požádal o volno a v hrací místnosti pobýval jen jako divák. Posuny tedy slibovali vyrovnanou hru.

Velkou výhodou také je, že je to k sousedům takřka přes kopec. Odjezd od skříněk tedy až v 9:30 a řada lidí se tak mohla pohodlně dospat. (Kromě reportéra, který jako vždy dojel z Olomouce.) Drobné zmatení tak způsobilo jen plné parkoviště pod Dělňákem: v tělocvičně pinkali stolní tenis. Auto tedy nutno otočit a hledat spot až za kostelem. Naštěstí je park průchozí, a nakonec to bylo co by kamenem dohodil. V 9:55 nás už vítali veselí pralesníci, kteří měli po necelé hodině hry hotovo.

Jediným hrdinou, který to tahal pozičně se stal Standa Palla, který svého soupeře mučil přes 50 poctivých tahů. Díky tomu jsem měl ale o zábavu postaráno, neboť se na tu partii dalo koukat mnohem lépe, než naše profesionální potahování. No uvažte sami: komu to hraje samo? 😊

Ale reportáž má být o Béčku. Nekamenujte mě, už tam mířím. 😉

Domácí nás nepodcenili a absenci 3. desky nahradili zkušeným Pavlem Hrubešem. Nám naopak chyběli 1, 2 a 5, takže si na poslední proti hráči 2100+ střihl chudák Ondra. Jinak nám to párování vyšlo docela vyrovnaně a první tři hodiny tomu také odpovídaly. První pokud vím půlil Matěj, pak udržel Kamil. Já v časovce přehlédl geniální taktiku a pro vlastní bezpečí zatáhl za záchrannou brzdu do věčného šachu. Divočinu naopak nedotahal Ondra. Silnou remízu naopak přidal David. Pak se to ale rozpadlo Jirkovi, který už nějakou chvíli stál podezřele. Za stavu „nutno vyhrát dvě horší koncovky“ jsme to vzdali a vydali se domů s předstihem. Výsledných 5,5:2,5 už docela bolí, jako vždy nám to ale začalo klouzat až po třech hodinách hry.

1) Pokorný Jiří (1976) – Mikyska Kamil (1972)

Bílý v nějaké Skotské zkusil inovaci 10.b4, což Kamil kontroval okamžitým b5+c5. Je nebezpečné hrát do pozice, kterou neznáte, a tak brzy došlo k ředění figur. Pozice ale byla dost ostrá a kdyby to bílý přehnal třeba v centru, mohl bolestivě dostat přes slabinu na c2. Po řadě výměn černý nepřehlédl klíčovou výměnu izolovaného pěšce a i přes zdánlivou pasivitu udržel klidnou remízu. ½

2) Holásek Vít (1926) – Solil Roman (1961)

Já si v přípravě vzpomněl na letní partii z Olomouckého rapidu a tentokrát si připravil teoretičtější pokračování. Odbočku 11.De7 jsem ale neznal a reagoval jsem trochu moc při zdi. Přesto mi počítač přiznává pohodlnou výhodu. Přeci jen: bílé centrum je dominantní a černý musí spíš čekat. V pozici na diagramu jsem však zazmatkoval a ztratil koncepci.

32. Ve4 lidsky přichází s otazníkem. Jak se bílý vypořádá s prudkým f5? Odpověď zní, že nijak: bílému to totiž vůbec nevadí. Ale zkuste si tomu rozumět v časovce.

A tak se taky stalo, že jsem osudově přehlédl také klíčovou výmluvu. Právě jste obětovali věž. Čili BNT. 😉

Já jsem si zbaběle dal věčňák a spokojil se s remízou. To je tak, když spočítáte lajnu už kdesi od toho 32. tahu a pak jen rutinně kontrolujete, jestli to pořád ještě bude vycházet… Věčná škoda. ½

3) Pusztai Radim (1885) – Poslušný Martin (1866)

Martin je chudák. Vyhnul se kulce v podobě hráče s ratingem 2235, jen aby dostal mlaďáka ročníku 2009 s obrovským potenciálem k růstu. Hrála se nějaká Sicilka, která má v databázi cosi mezi deseti a třiceti tisíci partiemi. AI tomu říká Maróczy proti Draku, ale přesně to po mně nechtějte. Martin nejprve neutralizoval bělopolného střelce a když už byl v tom, rovnou se rozehrál na dámském křídle. Pak se ale pustil do nešikovného otevírání centra proti králi bez rošády. Pustil přitom pěšce, ale kompenzaci nezískal. Technický přechod do koncovky přesto zvládl… a pak jednotahově přehlédl věž. Takové zatmění je opravdu nešťastné. 1–0

4) Píše Jiří (1874) – Horák Vojtěch (1889)

Měl jsem pocit, že v Pardubickém regionu nikdo Nimcoviče nehraje, všichni přeci staví struktury s d6 a g6. Zrcadlové postavení e6 a b6 podle všeho překvapilo i Jirku se záhy ocitl s dvojpěšcem. Provokativní zahájení se tedy černému vyplatilo a mohl se těšit z pohodlné výhody na dámském křídle. Bílý místo technické blokády zvolil aktivnější pojetí, které se mu ale okamžitě vymstilo, když vlezl do taktiky. Černý si nakonec dovolil i divácky atraktivní oběť materiálu nazpět a koncovka už se netahala. 0-1

5) Kalousová Julie (1880) – Mareš Petr (1911)

Julča se na chodbě netvářila, že by se jí zrovna dvakrát chtělo tahat. Přesto nepřijala brzkou výměnu dam a hrála do velkých rošád. Pěšcové centrum svědčilo spíš bílé a Petr to zákonitě trochu přehnal. Za aktivizaci obětoval pěšce a centrum podkopával izolovaným f5. V koncovce však prokázal zkušenost a remízu udržel vcelku pohodlně. ½

6) Kobr Matěj (1853) – Cimprich Lukáš (1820)

Odmítnutý dámský gambit s typovým vznikem izoláka na d4. Oba hráči měli chuť jít do rychlých výměn a po dvacátém tahu hurá do koncovky. Poklidný výkon, poklidná půl. Přesně tady by ale mistři teprve začali hrát. ½

7) Švub Jan (1921) – Kameník David (1899)

David mě překvapil. Nejen že hrál Grünfelda, ale hrál ho technicky velmi přesvědčivě. Že by další člen klubu, co se připravuje? Soupeřem mu však stál velmi zkušený Honza Švub, takže se záhy stalo deset tahů podle teorie. Inovace se setkala s inovací a po výměně pár lehkých figur přišel očekávatelný průlom v centru. Místo nějakých komplikací se bílý spokojil s výměnami do dámské pěšcovky a na jejím prahu hráči přijali smír. ½

8) Hejda Ondřej (1801) – Hrubeš Pavel (2134)

Last but not least přichází na řadu nejdivočejší partie z celého zápasu. Ondra ve všech výstavbách hraje rychlé f4 a ani proti francouzské neudělal výjimku. Očekávaný tlak na královském křídle černý vyřešil velkou rošádou a po cestě si ještě v taktice dobral pěšce. Centrum ale nesloužilo k užitku jen černému a Ondrovi vycházeli pěkné protiúdery. Šachovnice v plamenech; takovou pozici proti silnějšímu soupeři chceš.

Pár tahů později to však chtělo přesný propočet. Strategické uhnutí králem se bohužel prokázalo jako přehlédnutí a král se stal obětí šikany. Věčná škoda, partie to vůbec nebyla marná! 0-1

Sečteno a podtrženo: sešlo se to jako vždycky. Soupeři nám naše uklouznutí neodpouštěli, zatímco my své výhody inkasovat nezvládli. Odjezd bez jediné výhry zní bolestivě, ale to jen proto, že chápeme remízy jako špatný výsledek. Partie přitom byly kvalitní. Jen se budeme muset naučit sednout si na ruce i tam, kde necítíme jasnou taktiku.

A nebo se podívat zpět do Pralesa, tam těm šachům alespoň rozumím. 😉

Praha 2026/VII: divoké, ostré … remízové kolo Praha 2026/VIII: komentátor v rozpacích