Rozloučení s šachovým nešachistou
Dnes se loučíme s člověkem, který měl rád šachy. Fascinoval ho svět černých a bílých figurek, promyšlených tahů a nekonečných partií. Pravdou ale je, že šachy nikdy tak úplně hrát neuměl. Možná právě proto je měl tak rád, vždycky v nich bylo co objevovat, i když králem jeho partie často nebyl.
Život je někdy jako šachová hra. Každý z nás má své tahy, své výhry, prohry i chvíle, kdy neví, kam dál. A přesto hrajeme, dokud můžeme.
V pondělí odehrál svůj poslední tah. Tentokrát už bez možnosti vrátit figurku zpátky na políčko a zkusit to znovu.
Odpočívej v pokoji. A jestli tam mají šachy, věříme, že se je naučíš a budeš vyhrávat.
Budeš nám chybět. A vzpomínka na tebe zůstane s námi jako partie, kterou nechceme nikdy zapomenout.






Romana jsem poznal asi krátce před tím, než Soňa přišla do našeho klubu. Jezdil pak s námi ochotně na řadu akcí a pomohl formovat celou generaci mladých. Zajímal se jak o mládežnické šachy, tak vlastně i o šachy vůbec, mohli jsme ho potkat na bleskovém Memoriálu i na rapidech. Chyběl mi už, když v posledních letech přestal jezdit pravidelně na dětské turnaje; teď ještě o to víc.
Upřímnou soustrast