Miyagi-Do – měkká cesta šachové hry
Na včerejší přednášce jsem ilustroval profylaktické myšlení metaforou, která mi tane na mysli už dlouho.
Ve filmech Karate Kid (původních, ne v tom remakovém) a v seriálu Cobra Kai, který právě skončil poslední sérií, proti sobě stojí dva styly karate: Cobra Kai a Miyagi-Do. Cobra Kai jsou tvrďáci, na zdi jim visí nápisy STRIKE FIRST, STRIKE HARD, NO MERCY. Naopak první pravidlo Miyagi-Do zní KARATE JE JEN PRO OBRANU. Cobra Kai se snaží soupeře zničit útokem, Miaygi-Do zdůrazňuje rovnováhu, dýchání, koncentraci. Cobra Kai má ráda tvrdý rock, motorky, tovární haly a drsné periférie velkoměsta, Miyagi-Do naopak meditaci, věrnost tradici, bonsaje, klid v zahradě, ticho v přírodě.
Miyagi-Do tím připomíná taoismus, který zdůrazňuje měkké působení, např. voda tam vítězí nad kamenem, protože je to kapka, která hloubí důlek, potok, který ohladí kámen, řeka, která prohloubí údolí.
Tvrdost Cobra Kai zdůrazňuju jindy, už jsem to tu několikrát použil: když jde o čas, třeba v gambitových zahájeních, při oboustranných útocích, je třeba hrát „přísně“, vytvářet hrozby, do soupeře bušit, nedat mu vydechnout. Žádné ztráty tempa, oslí uši, skladiště figur apod.! A taky v tom, že remízy nedáváme a neberem, soupeře ani prohry se nebojíme, FEAR DOESN’T EXIST IN THIS DOJO!
Na té přednášce o profylaxi jsem ale právě učil měkké cestě Miyagi-Do, budování pružné pozice, proti které soupeř nic nezmůže, jen se o ni rozbije. Profylaxe se netýká jen jednoho dvou okamžiků v partii, profylaxe je styl, profylaxe je způsob myšlení, profylaxe je podhoubí šachu. Velcí mistři profylaxe sehráli řadu ucelených strategických partií.
.Pokud hrajete s výrazně silnějším soupeřem, často si vůbec nezahrajete, máte pocit, že nemáte co hrát, že narážíte do zdi, že soupeř zabránil vaším možnostem ještě dřív, než jste na ně pomysleli, Je to tím, že soupeř skutečně zabránil vaším možnostem ještě dřív, než jste na ně pomysleli. Profylaktické myšlení právě odlišuje silného hráče od slabšího.
Mám moc rád Gulikovy detektivky ze staré Číny o soudci Ti. V příběhu Záhada čínského bludiště rozmlouvá soudce Ti se svým pobočníkem Ma Žungem:
„‚Jestli se nemýlím, dosáhl jsi asi před deseti lety devátého a nejvyššího stupně v rohování, že? Přenes se v duchu do minulosti a řekni mi, co jsi cítil vůči svému učiteli, když jsi byl ještě víceméně začátečník, řekněme druhého nebo třetího stupně?‘
‚Inu, Vaše Ctihodnosti, já byl svému učiteli hluboce oddanej. Patřil doopravdy k nejlepším rohovníkům naší doby a já ho moc obdivoval. Ale když jsem s ním zápasil a on se jakobynic vyhnul každý mý nejrafinovanější ráně a sám mě hravě zasáhnul, kam chtěl, i když jsem se zuřivě bránil, tak jsem ho sice pořád obdivoval, ale přitom jsem ho nenáviděl, protože mě tak nekonečně převyšoval.‘“
Myslím si ale, že tohle podobenství se nemusí týkat jen profylaxe, ta měkká cesta je mnohem širší. Patřila by sem hra na stupňování minimální výhody, na omezování soupeřových figur, na pomalé plíživé zachvacování silných polí, manévrování, lavírování, sušení v koncovce, ale třeba i přenechání centra soupeři a jeho následné napadání (Rétiho nebo indické hry). Jde o těžko postižitelné, ale dobře pocítitelné věci jako souhra figur, absence slabin, korelace různých pozičních faktorů.
Nemyslím si úplně, že tu jde úplně o rozdíl mezi strategií a taktikou, obranným a útočným pojetím. Největší profylaktici, např. Petrosjan, byli výbornými taktiky, je třeba vidět, co hrozí, abychom tomu dokázali předejít. Zastánce měkkého stylu bude i útočit, ale vždy zdravě, na základě pozičních faktorů, nebude narušovat rovnováhu předčasně, křivými tahy. Dost možná bude spoléhat spíš na intuici než na přesný propočet dalekosáhlých variant. Slabinou toho asi je, že na soupeře většinou nevyvine tlak, který by ho donutil k nevynuceným chybám.
Není to ani úplně střet mezi klasickým a moderním, zastánci řádu a buřiči, třeba hypermodernismus nebo takový Larsen mají k měkkému stylu dost blízko. Lakdawala mluví o holubicích a jestřábech, na tom něco je, ale měkký styl neznamená absenci bojovnosti nebo odvahy, jen jiný způsob, jak o výhru usilovat. Markoš rozlišuje rychlé a pomalé pozice, to s tím asi souvisí výrazně.
Zastánci měkkého stylu samozřejmě prospěje, když se naučí přitvrdit, tak jako když Samantha dokázala skočit z jedné střechy na druhou (to nezkoušejte!). Jsou situace, kdy je tvrdý přístup nenahraditelný; když máte v útoku (nebo i v obraně!) jediný tah, který prostě musíte najít. Když se pozice náhle otevře. Když vystoupí do popředí faktor času. Když vznikne materiální nerovnost. Obecně, když je narušena rovnováha.
Když jsou ve hře nějaké základní polarity, jde většinou o jejich udržení, obnovu, vyrovnání. Voda potřebuje oheň a oheň vodu. Jinjangový kruh musí mít obě poloviny, jinak by nedával smysl.
I v tom seriálu (POZOR, SPOILER!) nakonec dojde k vyrovnání a usmíření obou konkurenčních dojo. Nejde tu o zavrhnutí jedné cesty, jedné stránky věci a absolutizaci druhé.
Obojí má samozřejmě i svou odvrácenou stránku. Na straně tvrdého stylu to jsou pozičně neodůvodněné útoky, pseudoaktivita, křivé tahy, poziční slabiny, rozhozené figury. Na straně měkkého stylu neschopnost pozici rozlousknout, využít šanci, zasadit úder, ale i zareagovat na náhlou změnu pozice, paradoxně i obstát pod tlakem, pod razantně vedeným útokem.
Přece jen se mi ale zdá, že to není úplně symetrické. Naučit se přitvrdit je možnost, která neruší přednosti profylaktického stylu: vést z dobře vybalancované pozice ostrý výpad tam patří k věci. Naopak podbudovat tvrdý styl zdravými strategickými základy může být těžší. Ne náhodou jsou i slabší hráči schopni sehrát pěknou útočnou partii spíš než partii profylaktickou.
K té měkké cestě právě patří zejména vyrovnanost, i třeba mezi jinovou a jangovou polovinou. Tvrdé cestě spíš hrozí jejich rozlomení. Zdá se mi aspoň. Proto se tu soustředím na Miyagi-Do.
Mohlo by být zajímavé charakterizovat hráče podle toho, kam patří v rámci takové typologie. Rozdíly Aljechin x Capablanca, Kasparov x Karpov jsou asi dostatečně výmluvné (nechávám stranou, že nešlo o jednostranné hráče, samozřejmě museli skvěle ovládat všechny aspekty hry).
Koho řadit k velkým „tvrdým hráčům“? Namátkou Morphy, Marshall, Bogoljubov, Tal, Kaválek, Kasparov, Navara. Nějak těch jmen nemám tolik, zdráhám se řadit tam každého taktika nebo útočného hráče. Už Aljechin mi tam úplně nesedne.
Jména měkké cesty se nabízejí sama: Rubinstein, Flohr, Smyslov, Petrosjan, Karpov, Andersson, Adams, Carlsen. Asi Réti nebo Nimcovič.
Pak jsou nejspíš ti, kdo si dokázali z obou stylů vzít něco: Lasker, Botvinnik, Keres, Spasskij, Fischer.
S dalšími si úplně nevím rady: co třeba Steinitz, Bronštejn nebo Korčnoj?
Asi nejde o to vytvořit jednoznačnou rigidní klasifikaci, ale těch herních prvků si u nich všímat a učit se z nich.
Ukázky mám komentované hodně od boku, spíš mi jde o to vycítit tu atmosféru, povahu toho stylu než o nějaké přesné analýzy.
Prvních pět ukazuje, co bych tak do Miyagi-Do řadil.
Další předvádí Achillovu patu měkkého stylu, aneb kdy by bylo dobré učit se od Cobra Kai.
A konečně tři hodně odlišné ukázky tvrďáků od konkurence.
Od sousedů: Klasicky, akorát bílými tragicky Ohlédnutí za Wijkem
Šachový klub podporují:
