V Polabinách zpíval šachový kanárek

13. 12. 2009 Honza Pokorný Áčko, 11

Odkud nakousnout povedené utkání?! Kluci mne nabádali krátce po skončení matche, abych opět zmínil skutečnost, že jsem k duelu nastoupil nevyspalý a „společensky unavený“. Toť ovšem, milý čtenáři, informace nanejvýš zavádějící! Neboť proti mladinkému polabinskému déčku jsem původně neměl hrát vůbec, pročež jsem si říkal, že sobotní muzicírování na plese v neděli krásně dospím. Houbeles. Bacil, jenž v nestřežené chvíli penetroval Zeinyho, chtěl tomu jinak. Martin Šmajzr zavelel, náhradník zamručel a po čtyřech hodinách spánku nastoupil k reprezentaci z nejkrásnějších, a sice reprezentaci ústeckého, možná někdy v budoucnu druholigového, áčka.

Tak to bychom měli, teď přišel čas předzápasové omáčky. Do Pardubic jsme jeli takticky vlakem, cestování osmičkou rychlíkem bylo pohodové a nanejvýš luxusní. Jen Jarda jel o fous později osobákem, na zastávku Město to měl blíž a protože je postižený, má jízdenku za pár šupů 🙂

V rychlíku pak panovala veselá atmosféra, Petr Mareš s Honzou Švubem zavzpomínali na vysokoškolské zkoušky z výživných předmětů typu dějiny dělnického hnutí či marxisticko-leninská filozofie, my se mohli potrhat smíchy a něco k dobru přidal i veselý „štiplístek“, jenž se na malou chvíli usadil v našem už tak přeplněném kupéčku. Prostě poznal sympatický lidi, no 🙂

Pravda, cesta vymrzlým městem do dalekých Polabin už tak veselá nebyla (-1 fuj!), přesto jsme drželi vysokou bojovou morálku debatováním o strastech a slastech života, ženy a alkohol z toho nevyjímaje. Z předzápasové koncetrace nás nevykolejil ani fakt, že o půl deset byly dveře Rosignana, dle očekávání, zavřené. S Mártym jsme vyrazili nakoupit pochutiny do Lidlu, Petr Mareš se jal hledat benzinku, neboť v marketu se, podobně jako třeba v kostele, s toaletou nepotkáte 🙂

Do populárního Rosignana, kde ovšem oddělili netakticky hrací místnost od výčepu, čímž ubrali některým motivaci rychle vyhrát, jsme doběhli s Mártym asi ve tři čtvrtě. Nicméně domácí se slejzali jak švábi na pivo, takže nebylo kam spěchat. K našemu překvapení jich k šachovnicím (zřejmě pro nějaké komunikační šumy) zasedlo jen šest. Tím pádem jsme hned po výkopu (přesněji v jedenáct dopo) vedli 2:0 a bylo nad slunce jasnější, že otázka nezní „jestli“, ale „o kolik“.

Přání pana Liducha, vyřčené v diskuzi na našem novém webíku, nakonec vyslyšeno nebylo…

Teď k zápasu samotnému:

Martinové Šmajzr a Poslušný se, jak naznačuji výše, příliš nenadřeli. První zatáhl e4 a ťukl do hodin, druhý ťukl do hodin. Kapitán se jal krátce poté luštit křížovky, aby pocvičil mozkové závity, Márty bez nějakých okolků usnul a probudil se jen v momentech, kdy jsem ho chtěl vyfotit, bídák jeden. Nestyděl se ale chrápat metr od mé pozice (popírá to!), kdyby už v tu chvíli nebyla hladce vyhraná, asi bych jej sundal ze židle!

První bodík ze hry připsal na trojce Pavel Holásek. Černými se „bránil“ Svešnikem a nějakých třináct tahů se hrála jedna z hlavních variant. Talentovaný domácí junior Filip Liduch ale měl, jak se mi zdálo, tahy spíše naučené, než že by pozici, jež je nad chápání mnohých, nějak rozumněl. Pavel předvedl osvědčený recept – na dámském křídle bílého k ničemu nepustil, k bílému králi na opačné straně hřiště přestěhoval většinu figurek a ty neměly slitování – 3:0.

Strategicky zajímavou partii odehrál na pětce rovněž Martin Pečinka. Bílými reagoval na podivný a k tomu krajně pasivní paskvil soupeřův rázně, obětoval pěšce a rejdil na královském křídle přes černá pole. Rež st. pozici obstojně držel, tak tam Péča vrazil ještě druhého pěšce, pak obětoval cosi dalšího a bylo 4:0.

Jistotu povinných tří bodů měl na svědomí Jarda Volf. Celkem jej chápu, že nechce s mladými do kombinačně bohatých pozic, když bojuje, pak sází na strojově přesnou techniku a um v koncovkách. Polabinské jedničce v tomto utkání, mladému Nešpůrkovi, ukázal přesně takovou rutinu. V zahájení (hrála se oblíbená ústecká sicilka s 2. Jf6) poměnil, co šlo, obsadil centrum a jal se soka sušit a žužlat. Pardubický mlaďák se bránil sympaticky (ku pomoci si přizval energetický nápoj Crazy Wolf 🙂 , to se fakt trefil!), ale hrát takovou pozici s Jardou je prostě na draka. Kolikrát jsem už s Volfíkem podobně dostal do zubů?!

Aktivní černý jezdec to v koncovce nebohému bělopolákovi dle předpokladů spočítal – 5:0.

Pak se nějakou chvíli hrálo, než zasmečoval Petr Mareš a na papíru zazářil tenisový kanár. Černými s mladším Režem postavil svůj tradiční boudový močál, kterému sice Fritz příliš nefandí, ale náš borec o podobných pozicích ví své. Nejprve oželel pěšce za aktivní figury, pak přilil olej do ohně obětí kvality a posvítil si na soupeřova krále. Finální pozice mi připomínala nedělní večery na ústeckém vlakovém nádraží. Davy (bílé figury) se tísní na chatrném perónu (v tomto případě první řada) a černým figurám patří zbytek kolejiště.

A teď já. Paradoxem utkání byla skutečnost, že nejsilnějšího hráče (při absenci dvojice Martin Mojžíš, Katka Krejčová), měly Polabiny na posledním prkně. Což se tedy o hostech z Ústí rozhodně říci nedá 😀 Když mi Martin Šmajzr napsal, že je Zeiny mimo hru a musím hrát, jen jsem v rychlosti prolistoval na netu soupisky a zjistil, že na chvostu domácí D soupisky figuruje pan Miloš Slabý (dejme tomu slušná devatenáctistovka)  a pravidelně také na osmičce nastupuje (do nedělního duelu slušná bilance 2/3). Po oprášení loňské a předloňské databáze zjištěno, že černými na e4 hraje Pardubák pravidelně Najdorfa. Lehký úsměv, bude se bez nějaké konkrétní přípravy tahat zasejc fischerovské h3 a žádný pitomý šablony 🙂

Partie mi udělala radost, ples neples, alkáč nealkáč, Tři Sestry zpívají: hlavně že je večírek! Mejdan na šachovnici byl totiž zajímavý, o dvacet ELO bodů silnější soupeř slabšího jména vymyslel zajímavou koncepci. Pak ale honem rychle a mylně vyměnil  mého černopoláka v domnění, že střelec je víc než kůň, kterým dal v zahájení tři tempa převodem c6-e5-c4 (nikoliv špatně, ale proč to krásné zvíře umístit na prima pole a pak je vyměnit?!). Bílé dvojspřeží zafrkalo, nejprve přišel v sicilce častý skok na obětní pole f5 a problémy černého pokračovaly. Skladiště sice soupeř rozehrál, jenže při tom potratil figuru. Pak ještě kopal, já byl pitomě nervózní (proč to sakra nevzdal a tahá s figurou míň?!), ale plundr nepřišel a šestá výhra v šesté partii letošní sezony skutečně nezdrhla – vedeme 7:0!

Poslední bojoval, žádné překvapení, Honza Švub. Jeho partii s domácím kapitánem Pavlem Kvapilem jsem viděl jen v úvodu, ale děsně mě pobavila a dal bych jí přezdívku „rojnice“. Koukám na pozici, bílý naskládal c4,d4,e4,f4 a snad i g4 a zakopaný černý čekal leda na Ježíška. Přijdu za chvíli a shledávám, že minimálně trio bílých floků popojelo už o lajnu dál. Co se dělo od dvacátého tahu dál, moc netuším. Situace se zřejmě zkomplikovala, černý mlžil, doufaje v čestnou remízu a odvrácení osmičky. Jenže naše posila prokázala svůj přepečlivý přístup k šachu, takže pardubický šachista se mohl jít se svou kavárnou leda klouzat – 8:0 a vymalováno.

Výsledek vypadá děsně krutě, ale s přístupem, který domácí předvedli, a slušně řečeno ementální sestavou, s níž nastoupili, mohli těžko očekávat mírnější debakl. Během vítězného pivínka v pardubické hogo fogo nádražce jsme se s Péčou, Holym a Petrem Marešem shodli na jednom: chce to jít zodpovědně od zápasu k zápasu. Po Novém roce hostíme největšího konkurenta, průběžně vedoucí Polabiny C, zápas hodně napoví o adeptovi druholigové příslušnosti v příští sezoně. Jak pravil Petr: „ Chce se to dobře vyspat“. Ještě štěstí, že nebudu s největší pravděpodobností hrát 🙂

S Čermnou do posledního dechu… a za tři body! Přízraky oddíláku